Diskuze - poradna

Potýkám se s touto nemocí už 23let. Nejdříve simulant, 5 operací s poslední toxický adenom na lévé štítnici. Jen a jen si vymýšlím. Dali mě i na psychiatrii, léčena 20ti elektrošoky. Bylo to v Praze v r. 89, Ke Karlovu 11. Běs a hrůza, nebudu to zde popisovat. Mám inv. 3.stupně. Nikomu nic tak hrozného nepřeji. Bolesti kloubů, třes, nesoustředěnost atd. Zůstala jsem sama s důchodem 7400,-Kč, když vše poplatím, tak mi zbyde na jídlo 600,- na měsíc. NIKOHO toto nezajímá. Už nemám sílu takto žít, stále přemýšlím na skoncování mého života. Toto vše zavinili lékaři !!!!!! Nikde žádné odvolání......

Únavový syndrom jsem taky prodělala,dva roky to bylo obrovské utrpení ,kdo to nezkusil nepochopí.Samotný název nemoc zlehčuje.Každý kdo onemocní se snaží z toho dostat,at je to jakákoliv nemoc.U únavového syndromu se nemocný setkává s nepochopením okolí,ale i některých lékařů.Je to jakoby někdo nutil člověka se zlomenou nohou chodit a všichni mu tvrdili,že je v pořádku ,že se musí vzchopit.Jsem ráda,že jsem se z toho dostala a přeji to všem ostatním.

Je mi 28 a 3 roky zhruba na začátku od 25 nic jiného nedělám než že se jenom válím v posteli.Z práce domů a z domů do práce.A,aby to nevadilo žiji sám a k tomu svobodný:-(Našla by se tu nějaká jen na to psaní dívka která by mě měla v tomto ráda?Ahoj a přeji hezký den:-)Zdenda

Zdravím všechny, je mi 25 a únavovým syndromem trpím od střední školy, kdy si všichni učitelé mysleli, že celé noci hýřím po barech, piju, beru drogy a proto jsem při hodinách nesoustředěná a občas dokonce usnu. I tenkrát jsem měla s rodiči velice dobrý vztah a oni věděli, že spát chodím víceméně kolem 5-6 hodiny večer, hned co dojedu domů ze školy a veškerou moji únavu přičítali mému věku: je jí 17 roste a stává se z ní ženská tak je unavená a samozřejmě: to máš z toho, že nejíš maso.. bla bla bla. kdyby tenkrát o únavovém syndomu věděla širší veřejnost, rodiče by mě takhle trpět nenechali. a tak dlouho mi bylo vtloukáno do hlavy, že je to všechno vlastně normální, že jsem svůj život nakonec přijala takový, jaký byl - půl roku naprosto normální aktivní holka a dalších pár měsíců troska neschopná ani vyjít schody, natož si uvařit nebo jít ven s přáteli. A pak jsem kvůli ÚS přišla o práci.. to mi bylo 23, začala jsem se pídít jestli je na světě ještě někdo další, kdo je tak vyčerpaný jako já..no a google mi to všechno vysvětlil :-) teď jsem smířená se svým životem a plnými doušky si užívám ty chvíle, kdy můžu normálně fungovat,dělám jógu, piju hodně bylinných čajů. a když se únava dostaví, prostě omezím svůj provoz na - práce - spánek - práce .. Chtěla jsem se s vámi podělit o svůj příběhem a říct vám, abyste se nevzdávali, během "unaveného období" je to neskutečně těžké a občas máme možná pocit, že zabít se by bylo jednodušší pro nás i naše okolí, ale není to pravda, za pár měsíců tohle skončí a odměnou nám je několik měsíců normálního života..

Ahojky Kristýno asi to chce kořen ženšen:-DMěj se a pokud možno bav se,ahój.