Pacient a jeho okolí

To je opravdu tvrdý oříšek. Zatím co si nemocný zaslouží všemožný ohled, pochopení a pomoc, protože nemoc si ani nevymyslel, ani sám nezpůsobil, opak většinou bývá pravdou. Často se setkává s nepochopením nejen ze strany rodiny, přátel, zaměstnavatele, ale i většiny lékařů. Je to podobné, jako u migrény. Nikdo nemocnému nevěří, že je to tak hrozné.

Je třeba si uvědomit, že chronický únavový syndrom (stejně jako migréna) je regulérně uznaná choroba. I když se zatím neví proč vznikla a jak ji nejlépe léčit, je tady, a je nutno ji brát v úvahu.

Zpochybňování a zlehčování problémů nemocného jej jistě ani neuzdraví, ani mu nepomůže. Ba naopak, vhání ho do depresí, uzavřenosti a apatie, významně snižuje jeho sebevědomí a může vést až k touze po smrti. Okolí mu dává přece najevo, že už není k ničemu.

Na druhé straně žít s člověkem, který je dlouhodobě nemocen, bez možnosti se spolehnout na jakoukoliv domluvu i pomoc, je velmi těžké. Je dobré se zkusit vcítit do jeho potíží a problémů. Je-li např. partner nemocný CFS, neznamená to, že by nemohl vůbec nic, jen to musí být v jeho režii. Musí se naučit využít času, ve kterém má dost energie, aby vykonával to, co jindy nezvládne. Práci, pomoc v domácnosti, společenské návštěvy, sex apod. Jde tedy o pružné využití možností pacienta. Vše je na ochotě okolí spolupracovat s nemocným a vycházet mu vstříc. V zaměstnání je to v praxi téměř nemožné.